Tam na horských hlavách,
v chudých žlutých travách.
ve větru a mlze
plazí se tam kleč:
plazí se a svíjí,
nemůž’ vzpřímit šíji,
vítr do ní bije
ostrý jako meč.
Kleč na srázi holé,
pod horami dole,
ve jho práce spřežen,
samý český lid,
utrmácen, němý,
sklání šíj až k zemi,
mozol tvrdý v dlani,
v tváři bídou zryt.
V porobě a strachu
plazí se jen v prachu,
žije a nežije,
v tváři vichrů šleh.
Řekli mu: Nám sluší
tělo dát i duši,
vše co máš, je naše,
řeč i krev i dech.
A on mlčí, mlčí!
Hle, jak zraky vlčí
v továrnách řad oken
do krvava vzplál.
Ach, ty kleči stmělá,
ty jsi nevěděla,
proč tak dlouho smutně
nad tebou jsem stál.