Nad Prahou slunce již zapadá,
klášterní stmívá se zahrada.
Pod naším oknem se tmí a tmí,
jeptišky chodí však ještě v ní.
Nyní zvon dozněl, a vane chlad,
slední z nich mizí už v temnu vrat.
Zahrada sama již, dítě, hleď,
za písně cvrčků se halí v šeď.
Ale ty stromy tak potají
jakou to píseň teď šeptají?
Jakoby do těch korun střech
byl se jim zachytil tichý vzdech.
A ta jich píseň zní smutně v tiš,
rci, zda jí, dítě mé, rozumíš?
Rozumíš, dojista, dobře vím –
líbáš mě rtem teď tak vášnivým.