Když táhla bouř lesem a rachotil hrom,
já ukryt u lesní stezky,
jsem viděl, jak mnohý pozvedá strom
skráň hrdě v mračna a blesky.
„Tak rád mám,“ děl jeden, „ten hromový hlas,
jenž vesmír ze mdloby budí.“
„Mne nezleká blesk,“ strom druhý děl zas,
„já pnu se hlavou i hrudí.“
„Je rozkoš,“ řek’ třetí, „pevně tak stát
v té živlů vádě a hádce!“
„Ó, jak to, když bouře přeletí chvat,“
děl jiný, „zavoní sladce!“
Jen jeden strom blízko tich stál tu a něm,
jak vlnou zachvácen děsu,
a pro sebe spíš jen chvějným vzdych rtem:
„Ne o svůj život se třesu!“
Se všemi jsem pyšně v blesků zřel plam,
teď s tímto musím se chvěti:
Já vzhlédl a vidím: hle, hnízdo se tam
mu houpe na slabé sněti!