Když přijde jaro a dech jeho vlahý
se šíří už tím celým božím světem,
ví každý strom a každý keř ví nahý,
že za krátko již obalí se květem.
A do květů když zahalena země,
že pod nimi se ztrácejí i hroby,
ví každý pták, jenž zpívá tady jemně,
že blízko čas, kdy hnízdo svoje zrobí.
Ó, slyš, jak zase jarní větry dují,
jak drozd už zkouší první svoje trylky,
jak i ti mrtví pod bezem a thují
se zdají těšit na ty jara chvilky.
A ruka tvá se v mojí ruce chvěje,
a oko tvé kams hledí do neznáma,
jak četlo by tam tajné příští děje –
má duše, řekni, jak to bude s náma?