Jdu s hochem svým a tiše díváme se,
jak přelétavých ptáků houf se nese
až za obzor... neb chlad již vane zemí.
A mně tak truchle, smutno v duši je mi,
jak když to sny a naděje vše moje
se shluknuly a třepotné jich roje
mne opouštějí... Ó, mé drahé dítě,
je těžko loučit se, když opouští tě,
co miloval’s, co na horké ti čelo
vždy dýchlo vánkem, co ti sladce pělo
o lásce, slávě, míru... kousek ráje
co kouzlilo ti před zrak, v křiku láje
tě sílilo a těšilo tvou muku!
Již zmizeli... Pojď, dej mi svoji ruku!
,,A to již nikdy nevrátí se zpátky?“
ty tážeš se. O, vrátí, hochu sladký,
však ne již mně, to k tobě jen se vrátí.
Neb zase budou perly rosy pláti
na nových květech, stromy budou kvésti
a ptáci pět zas o lásce a štěstí,
když v nádheře své bude hořet západ.
Leč rozumět já nebudu ni chápat
to blaho jara, zázrak nad zázraky.
A za to budou hořet tvoje zraky,
až mladý muž, zjev bílý po svém boku,
pod květem půjdeš, tiché štěstí v oku,
ó, rozuměti budeš, co to pějí
ti ptáci zlatí sladké o naději,
a budeš spíjet se tou písní jejich
a budeš sníti, chodě po alejích,
a budeš věřit, ptáků těch že peří
tě zlaté povede, vždy blýsknouc v šeři,
v ráj života, v zem nikým neshledanou...
A tenkráte já stát chci tiše stranou,
a zapomenout, že jsem kráčel hložím,
mlčení velké na rty svoje vložím,
by vzdech můj nesvál list ti, jenž by rašil,
a ani jednoho z těch ptáků nezaplašil...