Nad tvojí knihou sedím něm.
V strunách mé duše jak vánek když hrá si.
Co mne to nese výš nad světem?
Zbožnění krásy!
Šel jsi ji hledat, najít chtěl
v krajině, v chrámě, ve tváři ženy,
pro ni jsi plachet snů napínal běl
přes vír a pěny.
Hledals ji, přes trud bludných cest,
v umění, v přírodě, v života troše,
na moři, v zášeří starých měst,
v antické soše.
A již tu stojíš, kouzlem zpit,
poklekáš před ni, jí v prachu se koře,
čarovný line se k tobě s ní svit
jakoby zoře.
Zpíváš jí, bohyní větší všech,
růže své nejkrašší kladeš k ní jemně
a ve tvou píseň hlas vpadl i dech
moře i země.
Nad tvojí knihou sedím něm.
V strunách mé duše jak vánek když hrá si.
Co mne to nese výš nad světem?
Zbožnění krásy!