Byl pozdní večer – října den, podzimní den – čas umírání, když poutník mladý zasmušen výš k Radobylu stoupal strání.
Jen dál, jen pryč od lidí všech! i v smích by snad byl jeho vzdech; líp v lese je a lépe v poli, ten lidský škleb i soucit bolí,
a na vrchu tom – v lese tam jen s mukou, bolem bude sám. Tam dole město – lidí hluk a zášť a zloba – honba divá,
a zde jen vichr žalně zpívá zraněné duši ve souzvuk. Hle, co již listí vichr svál, kol nikde květ, strom skoro nahý.
Vše zmar – vše nic! Ó, že tak záhy odletí jara ptáče v dál! I jeho mladost – přešlý čas, vše sežeh’, spálil krutý mráz,
jen bída, boj a zápas kol, hluboký smutek – černý bol – poušť širá – divé vlny vztek, skaliny tvrdé – vichru moc,
močály zrádné – temná noc a hvězd ni jeden paprsek! Ta mladost jeho – jara báj, a v poutech vraha jeho kraj
a nelítostně zašlapána ta slza za vším – jeho Máj! A jeho syn!! Snad ani rána se nedočká tam v Praze. Hrana
zda nezní větrem až sem v háj? Ludvíček jeho! Lásky květ!! Jen jednou – mžik – své dítě shléd’. Ó, je to jeho dítě vskutku,
v tom dětském oku – propast smutku, a nyní zmírá – pustý svět! Jak neklesnouti v žalu tom? Pad’ v suchý mech a hořce plakal,
a nad ním smutně kýval strom. A večer víc a víc se smrákal, on nezřel však, jak rudý zákal se šíří, jasní nebes dóm.
Teď vzchopil se – vstal vytržen. Zda probděl noc? Zda zří to zoři? Ne, nesvítá to v nachu den. To požár! Sýpky v městě hoří!
A křídlem ptáka, letem šipky již řítil se a s vrchu hnal. Kam děl se jeho trud a žal? Po obou cesty stranách sýpky
již v plném ohni – děsný svit, leč jiné snad lze zachránit, jak přeběhnout však ohně žár? Stál lidí tlum tu bez vší rady,
když přiběhl on, básník mladý – on že by bál se v živlů svár? Již polit, proběh’ plamenem, již nad hořící vhoup’ se vrata –
teď skočil – zmizel – v muka všem, a na střechu teď sýpky chvátá, již dosud nestih’ ohně plen, a obkročmo sed’ na hřeben.
A na střechu jak vody proud lil ve strašném tom živlu kvase, neb nepřestal ni vichr dout, tvář v nadzemském mu plála jase,
jak čet’ bys v ní přes dým a čmoud: „Nad vlastní bol se třeba vznést, vymáčknout slzu, zatít pěst, v tvář hrůze patřit, oko v oku,
dál jít muk plamem, zlobou soků vždy výš a výše k záři hvězd!“ Hle, zřel, již hasne oheň tam, lup další se mu nepodařil,
leh’ zkrotlý pod ním divý plam. Jak vítězně zrak jeho zářil! A za pár dní zhas’, chor a sám.
Cookies on Poetry Cove