Ty milý květe budící se vesny
s tím smaragdy jak posázeným listem,
již ve vzduchu tak opojném a čistém
se týčíš zas, vrch ozdobuješ lesný.
Když našel jsem tě na tvém místě jistém
kdys mladý hoch, ó, byl to výkřik plesný,
leč dnes, kdy chvím se chladné zloby svistem,
ty milý květe, jinak pláš mi ve sny!
Ty pravíš mi: Ne chvála jen a sláva,
i zášť a zloba duši sílu dává,
jí křídlo tuží v let, ó, dolů, tího!
Hle, básníku, jak vesele tě zdraví
můj jemný květ, tak čistý a tak smavý,
a přec vzal život ze zubu jen psího.