Dům zlatý, který stavěl národ sobě, v nebesa hvězdná kopuli svou zvedá. Je ticho tu, zář pohasla v něm bledá, leč z hlubin, slyš, zní hlasy v noční době:
„Jsem kámen s Řípu, jehož prvně patou se dotkl Čech, a já se nezachvěju ni zemětřasem! Symbol jsem, že v dějů jen vlastních knize lid má cestu zlatou!“
„Já s Hostýna jsem, z krajů žírné Hané, a nade mnou když ruch a zpěv zní živý, chvím blahem se, jak zřel bych dosud v nivy, kde obilí se vlní, slunce plane.“
„Ó, často jásot proniká až ke mně“ – dí jiný hlas – „a tu mně vždycky zdá se, že otvírá se Blaník v jitřním jase, kde spal jsem kdys, a spasena že země.“
„Já blažen jsem, že hrdý dům ten nesu“ – děl kámen s Práchně – „lásky žár mne hřeje. Kéž pravdy duch tu prodchne bájí děje a hudbu vůně našich lad a lesů!“
„Jsem s Radhoště“ – hlas vážný v hovor skanul – „kam dávných žreců scházely se řady, ó, přál bych si, by nade mnou i tady vždy oheň svatý jak s mé hory planul!“
„V boj, který dál vždy vlní se a šílí“ – z Trocnova balvan mohutný teď vpadl – „i v páž, i v hruď, kde svatý plamen zchladl, zde třeba nabrat nadšení a síly!“
„Tak věru!“ – kámen z Vítkovy vzkřik hory – „by po dnech krutých útisku a zhouby zpěv vítězný i nás tu rozchvěl v hloubi, jak zpívávaly husitské jej sbory!“
„Půl století čekáme marně - běda! Zda den se blíží radosti té bezdné?“... Kol hluboké je ticho. V nebe hvězdné dům zlatý tiše kopuli svou zvedá.
Cookies on Poetry Cove