Je člověk ubohý, jejž drží ve zajetí
ta přísná povinnosť ve smutných města zdech,
počítá roku čas dle květů, které dětí
nám ruka nabízí na rohu ulic všech.
Jen sejde první sníh a teplé záře silou
květ v trávě zvedá se, jen lesy začnou kvést:
již nosí sněženky s tou hlavinkou tak bílou,
že zima přestala, že venku jara vjezd.
Je chladná ještě zem a vítr čiší z ulic,
kde stálou stafáží ty dětské postavy,
z nich každé prosí tak se v hadry svoje tulíc,
až někdo u nich přec se pro květ zastaví.
Pak nosí bledule, jež kvetou dobu krátkou,
a v malých kyticích přináší fialky,
jež včera shledaly ve stínu křovin s matkou,
i konvalinek hrst, jež voní do dálky.
Tak ví, že jaro tu. Však čas ten k předu chvátá,
ó, co ví o tom všem, kdo v práci lopotí!
a jednou po ránu, jen mine domu vrata,
hoch s růží poprvé mu přijde naproti.
Již tedy léto je. A děti růže nosí,
a on tak den jak den se u nich zastaví,
je náhradou ten květ, jejž podá hoch mu bosý,
za louky, za lesy a horské doubravy.
Však potom znenáhla ty děti v městě řidnou,
on tuší, venku tak že řidnou květiny,
a když zas jedenkrát je hledá s tváří vlídnou,
již tady s kytičkou hoch není jediný.
Již tedy nepřijdou mu z rána ve ústrety,
je podzim na luhu a v ňadrech led a sníh –
ó, děti toulavé, jež nosíváte květy,
ó, jak by viděl rád vás ještě na rozích!