Jak po tichém a zdravém spánku
se rumění tvář dítěti,
ty, jitro, rudé od červánků,
jdeš spícím krajem zachvěti.
A Člověka zbuď! pravíš vánku
a Rozkveť! poupěti.
Tvůj zvoník, skřivan, letí vzhůru,
zní tónů čistých výš i spád,
ó, nech mi noc, ó, nech mi chmuru,
ó, jitro, nech mne dále spát!
Již prchá sen, kams do azuru,
já letěl bych s ním rád.
Co dáš mi za něj – jsem tak chudý?
Byl krásný a je nedosněn!
Kus touhy marné a kus nudy
a k nepřečkání dlouhý den,
v něm shon a vřavu, neklid všudy
jak moře plné pěn.
Problemů starých dlouhou šňůru,
již navlékal jsem tisíckrát,
zas novou trpkosť, rozmach vzhůru
a nový klam a nový pád
Ó nech mi noc, ó, nech mi chmuru,
ó, jitro, nech mne spát!