Jsme jako velký, starý zvon.
Z dobrého kovu ulit on,
a nám se všem tak zdává časem,
že moh’ by zníti velkým hlasem.
Že rozhoupat by moh’ se v let
a hřmít a zvonit v celý svět
a že by mohl slyšen býti
i přes bouř, i přes vlnobití!
V své hudby zvučné souladu
znít, znít a zníti k úpadu,
až druhé zvony se svým vzdorem
by v jeho píseň vpadly sborem.
A že by mohl pozdravit
svým hlasem slunný jitra svit
a zářit v jitřním zlatém lesku,
až vrhal zpět by moře blesků.
Však bude znít jen v skon a pád
ten veliký zvon, pokavad –
a to se zdá tak nedohledno –
v něm nebude bít – srdce jedno!