Ach, Franzi, Franzi, to jsem unaven – zde u krku mi uvolni to – tak – a nech mne chvíli – zuj mi střevíce a podej trepky – půjdu hnedle spát,
hned svlékneš mne – jen co si oddychnu po dnešním plesu. – Pěkný úděl to, být císařem! „Jen šetřit – šetřit se!“ mi říká doktor!, „pomůže jen klid!“
Klid císařův! No, Franzi, není-li to k smíchu zrovna? Samé porady a stížnosti a mrzutosti jen od rána božího až po večer,
a večer plesy, cercle, hostiny a divadla! Uf! Kliden zůstaň si, kdo dovedeš to, když ti bouří žluč, když siješ rež, a sklízíš bodláčí,
když vše, co chtěl jsi, snil a budoval, ti podlamují! Těžké starosti mám s Belgií – snad už je ztracena – a v Uhrách také – samý nepokoj.
A ke všemu teď ještě panstvo z Čech vzdor začne zvedat – chtějí český sněm a usnášet se – stará práva prý – snad naposledy, zdali ráčí nám
povolit berně – oh, já do duše jim vidím na dno, neodpustí mi té roboty, a pfaffi také štvou. A víš, co teď si zase vzpomněli,
by pozlobili svého císaře? I v blízkosti mé neostýchají se česky mluvit – sám jsem slyšel dnes Kinského mluvit se Šternbergem
tak zcela nahlas – abych jen si všim’! Ta zpupnost bezmezná, když vědí přec a dobře, co je vůle má a sen! Té řeči, Franzi, nejsem odpůrcem,
nechť dál jen si tak mluví sedláci, když je jim milá, k jejich lopotě snad hodí se jak sprostá halena; já sám jsem s nimi zkoušel rozprávět,
jak učíval mne kdysi starý Pohl, leč do škol nepustím ji, neztrpím ji v úřadech ni vojsku; jediný jen jazyk mít chci v celé říši své,
to posílí stát, žehnat – myslil jsem – mi budou vnuci dnešních poddaných. A teď ta schválnost! Snad že hlavy zmát’ jim blázen Hanke – také poslal mi
ten spis svůj – nebo, a to spíš – toť vzdor je proti vládě mé a osobě, však já jej zlomím! Nepotvrdím nic z těch starých škvárů – korunovati
se nedám – nedám – královský jim hrad v kasárny změním, v stáje, kantiny, zkad hlučet bude vojáků mých zpěv jim do uší – pak zkrotnou! Ha, ha, ha!
To mne to rozesmálo! Nálada se navrací mi lepší. Tak teď spát! Svlékni mne, starý...
Cookies on Poetry Cove