Pohádko stará, kamenná, již věky té svaté mojí vypravují zemi, ó, Praho má, zřím od dětství tvé vděky a zas tu stojím němý.
A dívám se, jak říční parou ranní tvé v bídě, stáří nevadnoucí líce se ze závoje v tichém pousmání vždy noří víc a více.
Jak stráž, jež k boku přitiskla si kopí, neb jako maják zdvihá se Vít svatý, a pod ním moře, jež se v mlhy topí a myje jeho paty.
To moře domů, paláců a věží! Ty rudě svítí a ty zelenavě, jak měděnky jim plíseň léta leží na mohutné jich hlavě.
A ve všech barvách hraje celé moře, tu zlato, karmín, šeď i zeleň v směsi, a v dál se vlní, tam kde na obzoře se proužkem táhnou lesy.
Hle, jitřní úsměv na vše dole padá! Jak chmurné chrámy svítí v jitra kráse, jak gothických těch dlouhých oken řada jim rudě zažíhá se!
V těch stmělých chrámech spí už po staletí ta česká sláva tichý sen a hebký, a pokolení nových chorál letí přes bílé hrdin lebky.
Tam pod klenbami leží staré knihy, kde v barev jas a ozdob umných tříseň jak odkaz přešlých v naše sny a tíhy je vryta naše píseň.
Ó, slyším ji a slyším dusot kopyt a chropot děl, svist kulí ve svém snění a výkřik, když byl kalich žluče dopit, a minulosti hřmění.
A šla tak těžce minulost jak Osud, že i v tom tichu, jak pláš na výsluní, ji slyším, Praho, jejím echem dosud jak zem když kolem duní.
Co přelétlo, vše vrylo v líce tvoje svou stopu tvrdou, bouřlivě i tiše, s fanfárou slávy nebo třeskem boje – co věk náš do nich vpíše?
Ó, věk náš, věk náš! Často nepříteli, když rozbíjel tě, srdce bilo v hoři pro krásu tvoji, oči zaslzely, a dnes – sám syn tě boří!
Tvou krásu boří se frivolním smíchem a maskou hesla kryje žízeň zisku a nezří věků příštích pod tím hříchem již soudnou padat misku.
Již mizí svatyň přitlumené šero, portálů půvab, oblouky a štíty, tvých zahrad zeleň, v ulic tichých stero se dere zhoubce lítý.
Již opouštějí, rýčem vyděšeny, i vlaštovky svých krovů asyl milý, a v noci slyšet v rumech tiché steny těch, kteří kdys tu žili.
Ó, rozumím teď věštbě, jež zní prostě a přec tak smutně ku srdci mi sahá, že řekne vozka na kamenném mostě: Zde stála jednou Praha!
Ó, nebudou kol lada, rumy, trosky, dál bude se tu vlnit město všude, leč ono prosté smutné slovo vozky, žel, přece pravdou bude!
Cookies on Poetry Cove