Lesy se budí v modravé páře,
krásný den v písni pták prosí,
zbuď se, má duše, svět je pln záře,
květiny plny jsou rosy.
Co jich jen vstalo, zrakem kam klesnu,
noha kam hne se a vkročí,
věř, že se nad tím, ještě zpol ve snu,
zarosí vlídné tvé oči.
Vlídné tvé oči – květy dva svěží –
přes které řasa hedvábná splývá,
kde ten máj celý v zrcadle leží,
odkud se něha tvá dívá.
Zrosí se slzou v tichém tom štěstí,
že to jde se srdcem v shodu,
že vidíš kolem všecko jen kvésti
u jednom velikém hodu.
Zrosí se slzou, soucit jež viní,
který tě provází všude:
kolik těch květů čistých jak nyní,
kolik jich na večer zbude!