Jak sfinx, jež vryta v písek pouště zprahlý,
mé srdce spalo v hrudi, tupé želem,
neb ležela kol noc jen v kraji celém,
a jenom hvězdy bludné nad ním táhly.
Nechť divé větry v struny mocně sáhly,
nechť otřásly vším blízké hlasy šelem,
je nevzbudily. Ve stín neobsáhlý
se nořila sfinx, smutek pod svým čelem.
Pak počlo dnít se u východní strany,
však nevěřil jsem, stokrát oklamaný,
že jitro je to, co se v zážeh slívá.
Leč nyní věřím. Bože, jaká změna!
Mé oči vlhké, sfinga probuzená,
mé srdce štěstí jitřní pozdrav zpívá.