Rád jihočeských sedláků
mám tváře vyholené,
osmahlé, zrudlé do máků,
nos, jenž se hrdě klene.
Žití se velká moudrost v nich
se silou, vzdorem mísí –
na starých mincích bronzových
jen spatříš také rysy.
Je v kostele zřím sehnuté,
zjasněné, když se oře,
a tvrdé tak a nehnuté,
když bije do nich hoře.
Ten dvakráte již vyhořel,
ten statek ztratil hojný,
dva syni tomu padli, žel,
ten mrzáka má z vojny.
A v jejich tvářích velký klid,
bol nevyčteš v jich hledu,
je třeba žít, je třeba sít –
a tak jde dál vše k předu.
Ten sedmdesát stár již let,
vůz strhne na úbočí,
ten o svatbě své vnučky v střed
tančících bujně skočí,
jak příroda, k níž v hluboku
jim dětská láska leží,
jim dává radost potoků,
a klid své pláně svěží.
Na trávě ležím u lesa
a dívám se, nechť po sté,
jak sedlák seje. V nebesa
až, zdá se mi, on roste.
Jak světa všeho tíž a bol
by byl vzal na svá bedra,
jak chléb když rozhazuje kol
všem ruka jeho štědrá...