Líp, než kdo zhltal celé hory knih,
má, kdo v své duši jako v schránce chová
jen dvě, tři básně a k té hloubce jich
a hudbě, citu vrací se vždy znova,
po práci večer, v dobách trudů zlých,
pod stromy v sadě, v nocech bezesných.
Vždy nový se mu odstře čár a vděk
a půvab, divno, netušený dříve,
i hlubší smysl velkých myšlenek,
a nejtajnější, co tam v chvíli snivé
své vložil básník, uslyší znět tich
jak hlahol zvonů v moře zapadlých.
I to, co v taji skanulo tam maně
božského jako v trávu rosy třpyt
a hvězdný paprsk s nebes temné báně,
mu přáno bude jednou pocítit,
a bude mu jak těm, jichž pohled stih
břeh nových zemí, tišin neznámých.