Jemnou přízi mladých snů
sudby ruka neurvalá
za větrných, chladných dnů
ukrutně mi zpřetrhala.
Ale tvoje bílá dlaň
váže zas ty jemné niti,
a ve chvějnou jejich tkáň
čarovně tvůj úsměv svítí.
Setkává je citem svým,
splétá je a spřádá znova –
bude z nich, ó, vím, ó, vím,
celá clona pohádková.
Báje závoj bude z nich,
do něhož se tiše skryjem,
by nás více nepostih’
všední život s hrubým kyjem.
Opředeni tajemně,
půjdem, sníh kde ihned taje,
odletíme se země
do vznešených duší kraje.
Lnouce k sobě ze všech sil,
na tkanivu onom třpytném
zlatá hejna krásných chvil
pro svůj celý život chytnem!