Ta struna, o níž Zaleski kdys zpíval,
jež v srdci jeho velkém vždy se chvěla,
v mém srdci dosud napjatá a celá,
jen rukou hnout, by řinul se z ní příval.
Já v přešlých letech rád jsem o tom sníval,
by do té chvíle, kdy duch letí z těla,
má lyra celá plně zazvučela,
by strun všech hlas mi ještě v píseň splýval.
Však vida teď, jak život hrubý, běda,
ty struny rve a trhá, a jak sedá
si na ně rez, kdy slza padne bědná:
Dnes cítím, že si chránit musím onu,
v níž skryt, z níž letí výkřik milionů –
a budu kliden – zbude-li ta jedna.