Jdou děti ze školy, hrnou se jásajíce,
jak hejno ptačátek, když otevře se klec;
je krásno z čítanky povídky čítat sice,
však nivou běhati, to krásnější je přec.
Teď domů poběhnou, vše švitoří a plesá!
Ty děti přespolní, jak zpěvných ptáků tah,
kus půjdou po polích a potom přes kus lesa
při záři odpůldne po vlhkých pěšinách.
A cestou vesele si prozpěvovat budou,
to trochu zaběhne si pro motýla kdes,
to zlatý luční květ si sváže v kytku chudou,
a časem usednou na douškou vonnou mez.
Již kolem na všecky se rozprchnuly strany
a běží v zástupu a s nimi žert a smích,
jen jeden za nimi hoch kráčí zadumaný,
to pilný čtenář je, tak smuten vždy a tich.
A vyšel před vrátka učitel ustaralý,
a slunce zlatý svit mu šlehl na čelo,
tak dlouho za nimi se díval do té dáli,
až z očí poslední mu také zmizelo...