Tvá první píseň přišla v jarním čase,
tak jak to jaro nesměle a tiše,
však nového cos chvělo se jí v hlase,
cos jak když hudba táhne z jiné říše
a zní a dýše.
Dvé písní znělo, a dvé zkvetlo puků.
Kdo zamyslil se nad jich skromnou zdobou,
kdo v písních tušil moře příštích zvuků
a prales květů cítil z poupat obou,
jež přišly s dobou?
A píseň rostla v příval, jenž se valí,
v ní budoucnosti lidstva zněly zkázky,
v ní starý svět se s novým objímaly,
stesk náš v ní chvěl se, jak ryl v čelo vrásky,
a tolik lásky!
Co jiný spřádá dlouhý život celý,
Ty čarodějně stvořil’s letem roků,
a ruce Tvoje dosud neumdlely,
jdeš stále výše, krásu po svém boku
a hvězdy v oku!
Jak za skřivanem země Tvá se dívá
za Tebou z hloubi, a Tvá píseň padá
jak prška na ni, že ji celou skrývá,
z ní touha zvoní, života, snů vnada,
je věčně mladá.
Co kámen Ti, jenž v rozletu Tě stíhá?
On marně oblouk k peruti Tvé píše,
zpět na hlavy těch padá jeho tíha,
kdo za Tebou jej vrhli v malých pýše,
a Ty – jdeš výše!
Kam doletíš, kdo z nás tu podnes tuší?
Co dneska snem, je Tebou činem zítra;
jak v pohádkovém sadu ve Tvé duši
to věčně zkvétá, věčně zvoní z nitra,
ó, pěvče jitra!
Nuž leť a zvoň! Až jitro přijde zlaté,
jež voláš, září zalije Tě skvoucí,
a v příštích pěvců velkých písni svaté
zas uslyší svět srdce Tvoje tlouci,
to velké, vroucí!