Mír ti, Velký! Soucitná Smrt tě v posled z muk a trýzně vyrvala krutým bohům, již tě ve své závisti s chladné výše srazili bleskem,
neb již zříti nemohla, soucit světa, jak ten orel, který se zvedal k slunci, v prachu země lomcuje v bolné křeči zlomeným křídlem.
Jaký let jsi nádherný měl a silný! Ze tmy věků letěl jsi v skvoucí úsvít, urval světlo, na křídlech svých je nesl k mrákotné zemi.
Tam, kde člověk zápasil v tmách a bludu, zoufal, trpěl, svíjel se, reptal, tápal, ty jsi nesl bratrství zvěst a lásky, volal jsi: Jitro!
Ne již malý Kastalský pramen pouze měl nést úkoj nemnohým zprahlým retům, kde jen křídlem udeřil’s v prašnou půdu, vytryskly zdroje.
A ty všecky spojil jsi v jednu řeku, v jeden mocný veletok zářné krásy, jenž se valil, rozléval, jak by zalít celou chtěl zemi.
Zalít, aby pučely nové květy, nových rájů báječné vzrostly stromy, s novým vznětem, s myšlenek novou setbou zvedla se čela.
Aby všichni ze zdroje krásy pili, padla pouta, ruka by stiskla ruku, aby v svět se vrátila ještě jednou úsměvná Hellas.
Ale posléz bohům jsi rost až příliš, příliš vymk se’s z Přírody těsných řádů, krutým trestem zkrušena síla tvoje, na výsměch vzdoru.
Mír měj, Velký! V oblastech jasných duchů, ti, kdož lidstvu k svobodě, k zoři pěli, Dante, Shelley, Mickiewicz, Victor Hugo vítají tebe,
co tu dole v bolesti naší muka lká a šepce, duní a hřmí a jásá k nové práci pro lidstvo, pro vlast budí věčná tvá píseň!
Cookies on Poetry Cove