Ač chladně to ještě dulo s hor,
půl nahé, jen košilky běl,
jsem děťátko milé, modrý zor,
na mezi seděti zřel.
A když jsem shléd’ slabé ramínko,
až soucit v duši mi pad’:
„Co děláš tu, dítě? Chudinko,
viď, že tě roztřásá chlad?“
Leč dítě se usmálo, v srdce vnik’
mi jeho nebeský hled,
a bylo mi, jak by v ten okamžik
byl celý kol omládl svět.
„Já do srdcí,“ řeklo, „nesu zář
a květ a písničky všem,
snů poupata, nadějí svěží jař,
v mé moci celá je zem.
Jen pokynu – ptáci zpívají,
jen kývnu – rozkvétá keř
a píseň a láska potají
se v srdce vkrádají, věř.
Ty nevěříš, vím, jsi škarohlíd
a do srdce studený až,
však Jaro jsem, Jaro – tys mne shlíd’
a již mne v srdci svém máš!“