K potoku jdu lesem, jehož proudů stálý
hukot bylo slyšet z jara tichou dálí.
Slyším, jak to zpívá, slyším, jak to pádí
jako hymna vzdoru, síly, ducha, mládí.
Vzpomínám si ještě na let vody smělý,
jak ty vody v pěnách vřely, burácely,
valily se, hřměly tisícerým hromem,
blyskaly se duhou jarní záře lomem.
Obloukem se zvedly a ve chvilce příští
řítily se dolů v sněhobílé tříšti,
v nesčíslných kapkách. A zas vše se slívá,
jak když stádu ořů v letu vlaje hříva.
Rozlily se krajem a zas dále kvapí,
vše, co staré, vetché, do vln smetou slapy,
ve hlubinách pohřbí. A po kraji tichém
zní to jako síly jásáním a smíchem...
K potoku jdu lesem, venku slunce pálí.
Poslouchám. Jak ticho do hluboké dáli!
Jenom listí šeptá a tam zdola pouze
zapadanou roklí crnká vlna v strouze.
Poslouchám a slyším, hruď jak volně dýše,
jak mé srdce tluče poklidně a tiše,
ale ve snách slyším, jak se vody řítí –
chtěl bych ještě bouřit, chtěl bych ještě hřmíti!