V poledne to bylo a byl slunný den,
starý dělník Horák vyšel trochu ven.
A jak zář se lila a s ní vůně dech,
před továrnou pod strom do trávy si leh’.
Hlava k prsům padla, víčkem přimknul zrak,
krásný sen a zlatý zdál se jemu pak:
Viděl bílý domek, kolem něho sad,
červánek večerní v okna čistá pad’.
A on sedí před ním, kolem dětí kruh,
a co dál, je pole, lesy jen a luh.
On se v dálku dívá, z dýmky krouží dým,
teď vůz jede kolem zlatý obilím.
Děti v písku hrají, jeden smích a ruch,
a co dál je slyšet, kosa je a pluh.
Posel kráčí z města. „No, co, strýče, zdráv?“
„Jak se Bohu líbí.“ – „Nemám dobrých zpráv.
Dělníci prý kdesi nechtí pracovat,
bouře stále roste, ale také hlad.“ –
„Bouř a hlad a dělník? Sem v ten tichý kout
nemůže nic z toho ani zalétnout.“
Cítil klid a teplo, usmál se jen v snách,
a na vše, co v dáli, rukou v prázdno mách’.
Ale v tom se vzbudil. Přejel dlaní tvář,
kolem bylo všecko jeden svit a zář.
Úsměv ještě ze sna v tváři jemu ztuh’.
Řekl: Zrovna víno je ten jarní vzduch!
A jak pohnul hlavou a jak hnul se v před,
se své hlavy střásal jabloňový květ.