Ó, co mi jaro úsměvné a vnadné,
ten bílý květ, ta zeleň jeho živá,
jež na stromech mi cestou všude kývá,
když myslit musím, že i ona zvadne.
Co zpěv mi ptáků slunečního za dne,
jenž na plesný se hymnus lesa slívá,
když myšlénka mi náhle v duši padne,
že zmlkne vše, až jeseň přijde mhlivá!
Ó, není pro nás jaro, není, není,
když konec všeho, smrt a zmar a klamy
už zříme jen i v nejsladším svém snění!
A není méně krásna země šírá,
leč ve své duši jiní jsme my sami,
a prostě brát vše – dětská schází víra.