Viz kousek jantaru, má barvu zralých klasů
a je tak průhledný a čist, jak žlutý led,
v něm moucha pohřbená, jak chystala by let
do vůně vzduchové a do slunného jasu.
Ta, kterou zlatý den v svou ranní volá krásu,
jen v záři po květech prolétne malý svět,
a vrací večeru své krátké žití zpět:
v té hrobce z jantaru tu trvá moře časů.
A kovu třpyt a jas, jejž mladý den jí vdech’,
jí dosud plá a hrá a svítí na křídlech,
v té žluti tmaví se jak zřítelnice v oku.
Ó, Bože, takto jen ten efemerní cit,
to dítě vteřiny, jež prchá, zachytit
a navždy uzamknout v tu zlatou jednu sloku!