Míno, hleď, zde moje „Slávy dcera“!
s hrobů slávských svitá kytice,
šňůrka perel steklých přes líce,
zvon, jenž budí za ranního šera.
Ty’s mne vedla do stran světa čtvera,
kde vše sžehla válek lítice;
slávských rodů padly tisíce,
v prachu dál však jiskra svítí sterá.
Srdce půl jsem vlasti dal, půl tobě,
zde však celé nechám dotlouci,
hlásat, že můj národ neztlí v hrobě.
Hledím v dál... Šíj láme křivda právu...
pak však z moře krve horoucí
vzchází po tmách zářné slunce Slávů!