Ne slavík, pták, jenž lká, kdy den mu zhas’, ne snílek mdlý, jenž ve snách zkouší let, byl’s dělník jen, ó, mistře, v každý čas a v práci vždy, jak duch to chtěl a svět.
Své oko vrh’ jsi v duše lidské kout, do hloubky tmy a silných pudů skryt, až viděl’s tam, jak myšlének jde proud, jak vášeň hřmí, jak spí tam měkký cit.
Jak pevný muž jsi pohléd’ klamu v líc, strh’ závoj s ní i masku, bázně prost, přes líčidlo – pod ním vždy vrásek víc – znáš koketu, jež sluje: společnost.
A pak jsi tkal a budoval a kul, nechť duší tvou táh’ jásot nebo stesk, dnes z úběle a zítra z tvrdých žul jsi tesal svět, skráň vlhkou, v oku blesk.
A práce rek, jsi soucitu nes’ zář do bídy zla a pracujícím tmám jak slunný den, ne jako noční žhář. Ty víš, co klid – a neměl jsi ho sám!
Let padesát – a na skráni tvůj vlas jak zimy dech by první nad ním vál, co trpěl jsi, co nocí probděl as, co žil jsi muk – a pracoval jsi dál.
Ach umění a život – věčný spor, a umění a život – věčný styk, kdo sílu máš a pohrdu a vzdor, zři v dáli cíl a budiž bojovník!
Buď, mistře zdráv! Ne vavřín bych já vil kol hlavy tvé, ne řádů volal zisk, však dělníku, když dělníkem jsi byl, je nejvíc vděk a stačí – ruky stisk.
Však vřelý stisk a celou lásku v něm a úcty sklon, jak v muže dlaň kdy zříš, jež čistá je a mozolná jak zem od poctivé a velké práce již.
Čas nesmete, co velké bylo v tom, nad tvými sny se jiný zadumá, v tmu příštích let, tu budeš stát jak strom, jenž kořen v zemi, u hvězd hlavu má!
Cookies on Poetry Cove