Jsem jako strom, jenž stojí v lese starém
a bez hnutí se klidně k nebi věží,
a slunce žár když vše svým deptá zmarem,
jak jindy pne se neumdlen a svěží.
A z těch, kdož kráčí kolem toho stromu,
to neví žádný, v čas, kdy vše se chýlí
a zmírá v mdlobě, horší rány hromu,
zkad strom ten béře úkoj svůj a síly.
Však strom ten ví, že dlouhý jeho kořen
k studánce dálné ukryt v zemi sahá,
že mnohý druh co kolem žízní zmořen,
mu skrytě plní cévy svěžest vlahá.
A studánka se blahým citem sčeří,
když větrem někdy přiletí k ní zpráva,
že živ je strom, že roste, k výši měří –
studánko moje, buď mi, buď mi zdráva!