Pěšinou se toulám luk,
kde se kosa svítí,
v skráň mi tepe nesouzvuk
illuse a žití.
Za večerní záplavy,
v které vše se koupá,
jaká vůně z otavy
pokosené stoupá!
Ach, co sny a illuse,
marný trud a hněty! –
nejkrašší žít na luze
prostě jak ty květy.
Plát a zářit, dýchat rád,
kdy vše jarem jihne,
neptat se a nestarat,
kosy blesk zda švihne.
A po sobě památkou,
mír kdy v tváři trůní,
nechat takou přesladkou
opojivou vůni!