Jak bývalo nám horko pod tou maskou,
jíž musili jsme skrývati svá líce!
Zub zaskřípěl, blesk z očí šleh – nic více,
a zas – ten kámen vlek, ten hlínu vazkou.
Leč kdo byl náš, náš celý: ani hláskou,
ni v malbě, ani v písni, za tisíce
ni pocty světa, ve strachu ni v díce
tyranům neřek, že k nim lneme láskou.
Ej, maska spadla! Oddýcháme v blahu.
Vím, velkodušnost vítěze je vděkem,
a přec, jak blaží, vzkřiknout: Podlý vrahu!
Jak zazlít nám, když plivnem po neřesti,
k níž staletí jsme zřeli s tajným vztekem,
a v tyranův když obraz prásknem pěstí?