Ty pravá duše česká,
hned tvrdá a hned měkká,
ne, neřeknu, že tleská
Tvé písni každý z nás,
neb co Tvé duši potlesk,
té vroucí duši reka,
ten padl by v ni smutně
jak na květ lehký mráz.
Já řeknu spíš, kdo klíčil
z té hořké české hrudy,
kdo tvrdou leb kdy týčil
a s vichrem znal se rvát
a čelem stát i mocným,
když o čest šlo, byť chudý,
že každý celým srdcem
a dávno Tě má rád!
Tvé srdce k lidu prahlo
vždy žehem lásky vroucí,
a jemu v srdce sáhlo
vždy prosté slovo Tvé,
a když k nám táhly mraky,
Ty’s na poplach znal tlouci,
a s Tebou národ vzkřiknul
to vzdorné Tvoje: Ne!
Jen k předu! plný plamu,
jsi volal lidu v boji
a masce, lži a klamu
jsi hřímal: Nevěřím!
A mrtvým: Spěte tiše!
a raněným: Čas hojí!
a zemi své: I slední
jsem krve kapkou tvým!
A časy zatím létly,
a padesát tu roků,
a v srdci nedokvetly
Ti růže poslední;
Tvá píseň hrdá, mužná
jde lidu Tvému v boku,
a na rtech dětí českých
se slovo Tvoje chví.
Ó, kéž Ti sudbou přáno,
Ty duše, jakých málo,
zřít spásné české ráno,
jak zlatí českou pláň,
a vše, cos v písni toužil,
a vše, co se Ti zdálo,
když v blahých dumách sklonil
jsi do svých dlaní skráň!
Do mramorové desky
lid píše jméno Tvoje,
své lásky vděčné blesky,
a vítězný až zpěv
se rozhlaholí v Čechách
a lid kol půjde z boje:
on před ním k zemi skloní
svou starou korouhev!