Že zkřížili jsme spolu kdysi meče?
Nu ano, dávno – pravda to již není.
To člověk někdy v mladém zanícení
dbá čerta, zda krev komu z rány teče.
Na štěstí smrtné nebyly ty křeče,
a já šel dále v práci své i v snění
a odpustil již dávno pro umění,
chvil krásných mnoho slokám vašim vděče.
Nic nevím již, co bylo... zdar vám přeji
a radost z díla ať vás hladí hebce,
a zbraně-li vám líp než rýmy znějí,
i z toho, jak – teď sen váš – voj náš mladý,
kovově zklouben, pěkně jde a křepce,
jak dříve táhly veršů vašich řady!