Sluj velká, temná pustém na ostrově,
v nějž vlny mořské bijí, větrem štvané,
leč jednou za den se tu zázrak stane:
vše v sluji chvilku září azurově.
Tu od podlahy, jíž hláď moře, k stropu
je všude plno modravého svitu,
a voda třpyt a lesk má lazuritu,
jas, na křídlech jejž nosí motýl trópů.
Caprijské sluje sestro – ptám se němý –
ó, rci mi, jak se vykouzlil ten div?
Kdo čaroděj? Co za zázraky těmi?
Jen vzpomeň – dí mi – jak to modře vzplálo
ti v srdci, kde jen tmavé smutky dřív,
když slunce lásky se tam slzou vdralo!