Bába moje v rakvi dřímá, dítě na kolébce.
Myšlenky se divné honí v těžké mojí lebce.
Smrt a život, vznik a konec – protivné dva póly!
Ret by chtěl se pousmívat, ale srdce bolí.
Oba tiše, tiše dřímou – bába s vpadlou hrudí,
a mé dítě za hodinu zardělé se zbudí.
Co tu lépe? Usnout navždy? Probudit se zase?
Kam jde duše mrtvých – spících v tichém snění čase?
V peřinkách svých sněhobílých spi, mé dítě zlaté,
prabába tě nehýčkala ani jedenkráte.
Ale jestli nyní v spánku duše tvoje bílá
tam, zkad přišla, na mžik zpátky křídlem zakroužila:
na pěšinách jiných světů, při nichž hvězdy zkvetly,
zulíbá tě, jak tě potká, prabáby stín světlý!