IX.

Vše jako sen mi připadá, a stále jak bych se bál, že přijde probuzení, že v skutečnost se drsnou nenadále klam zvrátí čárný. Život každodenní

ubíhá sladce; ticho je v mé hrudi jak v lesní rokli, kde jen tráva suchá a ztlelé listí. A přec, jak když budí se něco v ní a jara vlá tam tucha,

a jak by z tlící staré bolesti fialky mi tam měly vykvésti. Chodíme parkem, vycházíme k lesu, člun po jezírku s námi kolébá se,

u řeky někde sednem na útesu, a řeka hučí, ve sluneční kráse se jiskří, pění, vrhá přes balvany, a duch jak hudbou ve sny uhýčkaný.

Ó, sladká jitra venku na terase, kde na stole již svítí jemné šálky a broušené sklo hraje barvou duh, kam šeřík vůni rozlévá svou z dálky

a čelo chladí rosy plný vzduch! A Adrienna v čilém hovoru nalévá kávu – nejvíce jí sluší to v bělostném tom ranním úboru,

šat přiléhá tak k její bílé duši. A rozmlouváme o snech, o jaru, já kouřím, písni naslouchaje kosů, i Adrienna někdy v rozmaru

si z mého pouzdra vezme papirosu, a obláčků se ztrácí do modrava mi na chvíli ta krásná její hlava. Je kniha vždycky naše společnice,

a v parku, v tichu, kde vše rozkvétá, čítáme chvilku jemné sloky z Keatse neb z miláčka nás obou, Musseta, jenž v svého verše hudbě přelahodné

s rtů jejích splývá v řeči svojí rodné. To z toho je, že z módy naše děvy – se v duchu smějí svému příteli – teď posílají záhy do Ženevy,

že v lycejích pár roků prodlely. A sobě sám též posmívám se vždycky, k té její krásné patře postavě, jak z přítelova listu pedantický

zjev ženy kýval mojí představě. Neb Adrienny jemné vzdělání jen jako kořen, jenž skryt pod zemí a na povrch jen sněti vyhání

a opíjí tě květů vůněmi. Vypráví někdy dívčím o ústavu a cestujeme spolu v zpomínkách, hor mocných zříme zasněženou hlavu

a po jezerech plujem. Květů pach zahrady jižní kouzlí kolem nás, a do plachet se fantasie boře, nás vítr unáší, a slavný hlas,

nám ve sluch hřmí a hučí modré moře. O dílech štětce mluvíme a dláta, a vyzrazuji, že jsem prvně zřel ji v obrazárně, když tam zřela jata

na nahé ženy svítící tu běl. Pokryly jemným nachem se jí tváře, prý byla tenkrát na den u lékaře a odolati nemohla své touze,

jen na chvíli tam odskočila pouze. Jak stín by čelo bílé přeletěl, jen malý mráček... už však rozplývá se... Je v jejím srdci jakýs tajný žel?

Ne, ne, hle, úsměv na rtech plá jí zase jak zlatý motýl na kalichu květném. Je Adrienna vždycky veselá, s dítětem každým mluví, s nímž se střetnem,

zastaví babku, jež jde z kostela, a rozpráví s ní řečí svojí jemnou o jejích strastech, dětí jejích citech s účastí stejně teplou, jako se mnou

dřív mluvila o praerafaelitech. Románů místních bavíme se dějem, veselým různým příhodám se smějem, a Adrienna prozradila v řeči,

jak ráda tančí, ráda na koni jak vítr letí (radost není větší!), však také spadla ten čas předloni. Já podřek se, že též jsem jezdil kdesi,

a chyt se v past. „Nuž, pojedeme, ano? Nic nebraňte se, vezmete si ,Bessy‘, je pokojná. Nuž zítra! Ujednáno!“ A druhý den již klušeme a jedem –

jak šlář jí vlaje, ňadra se jí dmou a růže kvetou v líci jejím bledém! – jak Lancelot když tryskl s Ginevrou, a cítím, v tvář jak vítr šlehá divý,

jak okřívají churavé mé čivy. Leč nejčastěji Jenna s náma bývá, miláček matčin, diblík rozmilý, kol pobíhá a tančí skotačivá

a pak jak motýl na květ na chvíli v klín Adrienně sedne, na můj skočí, nás květy zdobí, šotek malinký, v mé kapsy drobné sype kamínky,

a smějou se jí ústečka i oči. S ní chodíváme k zadní parku části, u sítě z drátu zrak pnem bez hnutí, až spatříme dvě srnky se tam pásti,

krmíme s Jennou bílé labuti. A jindy musím s ní a s Adriennou – jak polétá jí světlý, vzdušný šat! – na slepou bábu nebo na honěnou

si pod kaštanů korunami hrát. Ó, jak by smáli přátelé se tomu, zde ztraceného zříce básníka, jenž tápá kol, neb ode stromu k stromu

za veselého křiku utíká! Dnes náhodou však při slepé jsem bábě chyt Adriennu do své náruči a zachvěl se – ó, slasti nejprudší! –

mně vymkla se však, vykřiknuvši slabě. Jak ptáčku v ruce srdce její bilo, leč se mnou vše se kolem zatočilo, a v žilách cítil vřít jsem krve proud,

že „Což lvi nespí?“ v duchu jsem se lekal a stranou od ní zrak pak plaše smekal, boje se oči své k ní pozvednout. Má Adrienna v parku sokola,

jenž jedenkráte postřelen byl v lese, jí zhojen však a zkrocen. Zavolá, a nevíš odkud, k ní se s korun snese, na její rámě sedne, v dlaň ji klove

a stíní křídlem líce úbělové. I dravec ten, když sílu její cítí, jak odolat jí může srdce slabé? Ó, Adrienno, v půvabů tvých síti

se třepetá můj osud! Sladký vábe, jak můru k světlu k tobě mne to žene, již nechci dbát, že padnu do plamene, vždyť vím, svá křídla do něho-li vnořím,

že tenkráte jen čistým žárem shořím. Ne, zticha, srdce! Ztlum ten plápol ryzí! Či sbořit chceš si svoje štěstí rázem? Jen vykřikni, a kouzlo přerveš, zmizí,

a s hvězdných výší spadneš dolů na zem; ty tam hned budou blaha chvilky snivé, pryč bude sad, keř zvadne bez růží, zdroj čistý vyschne... Můžeš pak, jak dříve,

jen ze špinavých píti kaluží! Měj na tom dost, že dýchati smíš pouze ten její vzduch, tak čistý, vůně plný, k ní vzhlížeti jen jako k hvězdě v touze,

jejího hlasu sladké vnímat vlny; s tou její bílou duší na mžik splývat a v její záře křišťálové lázni sled staré rmuti s duše svojí smývat!

Ó, jakou chvím se o své štěstí bázní!