Slyš, rákos šumí zticha
a smutně šelestí,
tak jako když to vzdychá
kdos pod ním bolestí.
To děckem naším asi
se na dně zbudila
a zlaté rve si vlasy
tam víla spanilá.
Spí, hlavu na své hrudi,
kdes v tmavé hlubině,
a dítěte hlas zbudí
ji ze sna jedině.
Tu rozhlédne se, bledá
jak plachý noci stín,
a zasténá, když shledá,
svůj prázdný spatří klín.
A strom se chvěje skrytě
i celá hladina,
jak pláče pro své dítě
ta bledá Undina.