Bezmála stará devadesát let,
má bába znala život, znala svět,
líc svadlou měla jako žlutý list,
však uměla vždy dobře v srdcích číst.
Ji neoklamal lehký žert a smích,
hned poznala, co schází, na očích,
a našla-li kde v srdci bolný cit,
vše chtěla smírem, láskou vyléčit.
Jí lehko bylo řešit každý spor,
ji nezastrašil požár ani mor,
vždy řekla jenom: Co chce Bůh, se staň!
však ihned k dílu zvedla první dlaň.
A tolik smutku zřela, tolik ran
a bídy, žalu jako v poli vran,
o vrásku víc snad bylo po zlých dnech,
však úsměv vždy na jejích zůstal rtech.
A tak šla spat. A pravdou-li, že zlý
v svém loži horkém nepokojně spí
a dobře spí jen, kdo vin nemá, ztrát,
jak sladce, pevně ona musí spát!