IV.

Vstoup rychlým krokem v sál jsem galerie, bych májovému prchl nečasu, a těšil se, že zrak svůj popasu na slávě barev, co se venku lije.

A od obrazu k obrazu jak včely mé oči létly, lhostejně však zřely tu ve hloub lesa a tam v tvary mraků, vln mořských svity, pláně západy,

tišiny, hory, cesty, zahrady – vše střídalo se jako v okně vlaku. V tom náhle zrak můj na obraz mi pad, jejž neviděl jsem tady posavad:

v jakési strži, skalní úžlabině nádherná žena nahá ležela; vše kol ní spalo ve večerním stíně, ba noční tma již táhla docela.

Zda spala jen či byla zabita a ze svých šatů podle vysvlečena ta, jejíž tělo v tmách tu prosvítá, či znásilněna, v mdlobách dlí ta žena?

Víc o tom asi dva ti jezdci vědí, jichž obraz zřít je na skal pokraji, jak úžlabinou vzhůru v noční šedi od nahé ženy v dálku cválají.

Než co mi po tom, nezřím na dílo, jen tělo ženy pro mne svítilo, a já jsem vpíjel do něho se chtivě a horkým retem vlnu jeho ssál,

jak bych byl satyr, který ukryt v jívě zří koupati se nymfu opodál. A vzpomínka již křídlem nesla maní mě do ložnice vaší, krásná paní,

a již jsem viděl vaše bílé tělo, jež tolikrát se v objetí mém chvělo, tak plné krásy, plné pobídky: „Pojď, celuj v sladkém lásky rozhárání!“

a jež jsem celé pokryl polibky... A ještě mžik, a byl bych se k vám vrátil, své upad znovu vášně do choré, svou vzpouru novým žárem byl bych splatil

vám, strašná kráso, krásný netvore! Leč v tom jsem spatřil vedle sebe dámu, jež upírala oči k témuž rámu, však oči klidné, čisté nebesky,

že zdálo se mi, kol té krásné hlavy, již pokrýval vlas ebenově tmavý, že světic záře planou záblesky. Tvář plnou duše, bledá, krásná, štíhlá,

s obrazu zrak svůj hnědý nepozdvihla, leč tam, kde já se válel, hýřil, toužil a černou mši na těle ženy sloužil, tam viděla jen dílo, pouze krásu,

hru světla, stínu, čár jen linií, bez pruderie v tichém zřela žasu na spící tu či mrtvou liliji. Já divně dojat, hleděl na ni něm

a bál se rušit ji i pohledem. Zda, před chvílí když v duši celé peklo se zmítalo mi s žárem plamenným a v nečistou mě náruč zpět to vleklo,

zrak zkalený jen pozvednout k ní smím? Zda není hřích to, státi vedle ní, z níž vůní čistých snů cos ke mně dýchá, jež stojí tu jak v krásy svatyni?

Po spičkách chtěl jsem odplížit se zticha, než stál jsem dál, když známý malíř v tom mě shléd a vlekl před svůj obraz nový, kde nad chatrče zčernalými krovy

růžovým jarním květem září strom. Vykládá, horlí. Zpět se ohlédám a odtrhuji. Pozdě! Je ta tam.