Italské nebe je modrý veliký sluník,
který kraj rozepial nad sebou, nad zem i moře,
nadarmo hledí však, slunce by úpalu unik’,
ten i tou látkou proniká, plamenně hoře.
V modru tom sytém se ještě hlubšími zdají
cypřiší smutky, jež tyčí se proti němu,
a skrze průlomy trosek rozsetých v kraji
sytější zdá se ta nebes modř očí tvých vjemu.
Zprvu bys, na ten azurný baldachýn patře,
„Křídla sem, křídla!“ vykřikl, modří se opil,
na orla mořského rád bys zavolal: „Bratře!“,
do moře jasů těch modrých všecek se ztopil!
Ale pak, den jak tak za dnem v to bezoblačné
nebe zříš stále, jsi dítě, jež odhodí hračku,
zoufale nějak stýskat se, stýskat ti začne
po malém, bílém, jediném, jediném mráčku.
Po bílých beráncích, po jejich stříbřité vlně
se zlatým lemem, když slunce chýlí se v západ.
„Miluji oblaka! oblaka!“ teprve plně
Baudelairův výkřik ten počínáš chápat.