Noc dlouhá byla, tmavá,
zněl tichý oddech všech,
jen znavená má hlava
tu neležela v snech.
V číš marně rty jsem topil,
sen na svůj volal zrak,
má víčka nepokropil
ni kapkou šťáv svých mák.
Tu mimovolně zcela,
jak cink’ by hlavou rým,
písnička na rty sjela
mi s hravým rythmem svým.
Jakási hudby věta,
kus staré arie,
jak maně tak se vplétá
a v duši zaryje.
Kde slyšel jsem ji, nevím,
ni který rok a den,
zda na rtu zněla děvím
či v kolovrátku jen.
Jen vím, že veseleji
mi ihned bylo s ní,
jak když tu tvůrce její
sám se mnou v noci bdí.
Jak když se shýbá ke mně,
sám dávno stín a duch,
a kolébavku jemně
mi hravou bzučí v sluch.
Snad slávy nestih metu,
pil žluč jen jeho ret,
snad právě pro tu větu
byl zneuznán a klet.
Však já v té žehnal noci
mu za ten dar a lék,
než sen se s čaromocí
též na má víčka smek.