Jak stín jsi zmizel... Málo jenom těch,
jimž může ve snách kynout tvoje líce;
šel’s v dál, kam z mlh se ptáků řítí spěch,
však s nimi zpět tys nevrátil se více.
Ó, jaká vina, jaký byl to hřích,
jež roztrhly ti pouto k rodné zemi,
či jaký bol to škubal v prsou tvých,
a jejž jsi skrýval, v domově svém němý?
Či duše tvoje sirá, plná mdlob,
tu nenalezla jedno srdce vřelé,
a chtěla jen, by do tvých světlých stop
vál vítr, čas, jenž všemu v propast stele,
co ona padne na samoty klín
a přitiskne k svým ústům pohár míru,
své oko plné vidin, nebo stín
co bude bloudit u hvězd v modrém šíru?
Jsi živ? Jsi mrtev? Slavík hřbitovní
zda nad tvým prachem v jižní noci zpívá,
či hlas tvůj v chrámě, kde se věčně tmí,
ó, mistře, v bratří hrobový chor splývá?
Snad blízko, blízko, než si myslím, blíž
jsem tady, mistře zapomněný, tobě,
co v klášterních cel hledím bílou mříž
a sady jdu, kde spí se po vší mdlobě.
Kýs poutník bludný v monastýru zdech
tě hledal v jihu. Starý opat oněm’,
když vyslech’ vše, a potom děl jak v snech:
Kdo světu prch’, líp nepátrati po něm!
A pravdu měl. Ať v zemi spíš svůj sen,
ať v úzké cele, kde jen svět se tuší,
byl’s jistě mdlý, byl’s jistě nešťasten,
zda nyní mír už kolébá tvou duší?