Ó, hrůza! dítě, slyš, vše stopu nechá v světě,
i stín, jenž mihne se a mizí – trvá každý,
stín hříchu, ruky vzmach, jež touží po odvetě,
a na zdech míhají se podnes dávné vraždy!
Však ty jen k úsměvu jsi stáhla vlídné rysy,
jak na zdi pokoje náš stín jsi zřela tmavý,
ty jistě myslila’s, jak samotáře kdysi
tu budou děsit snad dvě přitulené hlavy...