III.

Kdo ztravující žár mi v duši vložil, kdo nastříkal neb nakapal mi jed ten zžírající do krve a do žil? Jsem vinou předků neb svou vlastní klet?

Byl jakýsi můj praděd voják hrubý, jenž v dlouhých válkách, tepla krbu prost, znal zkrotit koně s pěnou kolem huby, ne divokou však vlastní smyslnost,

jež na plen jej a na loupež jen hnala, kde ruka jeho šaty ženám rvala, jenž nenasytnou horkou žízní práh po bílých tělech, ňader po vlnách?

Či jakýsi kněz byl to přísný, chudý, jenž v tvrdé kázni, kruté askesi, zrak vytřeštěný, bičoval své údy, své tělo vyschlé šlehal řetězy –

a klesl přec... a v hříchu jeho plod a od něho zas dále v celý rod ten smyslnosti požár, ulívaný slzami bázně, postem tlumívaný,

snad proto větší vyšleh ještě silou a zdržovaný dlouho vášně proud vpřed divočej vždy hnal se s pěnou bílou jak bystřeň horská, bez uzdy a pout?

Či vinen sám jsem, pudu že jsem úpal, než zachvátil mě, v jiskře neudupal? Ne, nevím sám. Jen vím, že zprvu malý, rost po leta jak hlíza nákazy,

a že mu síly, stravy dodávaly mé fantasie bujné obrazy; a co jsou houbám pršky podletní, žen úsměvy mu byly koketní,

nad lýtkem oblým vykasané šaty, na volné bluze knoflík nedopatý, hled pobízivý, který prolétne ze chtivých očí duše záletné,

svod retů žhavých, záblesk bílých ramen, šíj, která svítí září měsíce; že ženy všecky živily můj plamen, svým horkým dechem v uhle dýšíce,

od mladé chůvy mé, jež rozpustile se smávala, mne tisknouc v prsy bílé, až po vás, krásná milostivá paní, jíž zaplatil – snad ani nevíte –

jsem velikou tak žití svého daní za divé noci s vámi prožité. Ó, tolik pil jsem v touhy rozmaru z šílené slasti, z lásky poháru,

a přec se zdá mi, na čele již vrásky, že nepoznal jsem dosud v žití lásky, té božské, čisté, té, jež ve mžik jeden „nás do pohádky věčné unáší,

zas otevírá ztracený nám Eden a v anděly nás mění nejkrasší“. Já, vzpomínky jenž lásky nemám ryzí, jenž divoce jsem vždycky přetenkou

tu kouzlaplnou strhal svazků přízi a nečistou vše střísnil myšlenkou: oč chudší jsem, než ubledlý hoch, zřící z komůrky svojí v noc, jež blouznivá,

jenž posílá vzkaz dívce po měsíci a nezměrnou se bázní zachvívá, když pomyslí, že – ó, ten milý bloud! – by její dlaň měl na rty přitisknout!

Znechucen, znuděn, vysílen a syt polibků horkých, divých objetí, si nepřeji než najít aspoň klid, vše vyhladiti ze své paměti.

Mne, milostivá, nespatříte již, má příliš rmutu na dně vaše číš, ji rozbíjím. Vše hra jen byla hloupá, je čas již dohrát bláznivý ten kus.

Ze hlubin duše mi až na rty stoupá nad celým žitím ošklivost a hnus. Je láska přelud, z mlžin mládí stkaný, blouznivých duší jenom vidina,

již v snách jen zříme vcházet v lidské stany, jež na světle však denním zhasíná. Ten divoký žár, jenž mne v srdci mučí, všem ženám v ňadrech hárá ještě prudší,

a na konec vše jenom pudu maskou, co zveme ženství půvabem a láskou.