Od ženy svojí odtrh jsem se mocí,
ji opustil jsem, ač mne ráda měla;
spícího děcka rtem se dotkl čela
a jako zloděj odkradl se v noci.
Svět může klnout manželu a otci,
leč duší jeho myšlenka jen chvěla,
že sám jen dojde, hvězd kde záře skvělá,
neb v žití všednu zhyne bez pomoci.
Mé umění, Ó, umění mé svaté,
ta oběť tobě marná byla, marná,
neb potom Emmu zřel jsem jedenkráte.
A zda dnes přijde? ptám se rozchvěn denně –
a vidí-li, jak láska má je žárná?
Ne, marně prcháš, neunikneš – ženě.