Jdu plání nocí tmavou,
jež tichý slaví vjezd,
a nad mou jiskří hlavou
se celé moře hvězd.
Já hledím tam k té výši,
a jak jdu sám a sám,
zda též tam lidé dýší,
se tiché noci ptám.
Zda vědí, co je láska,
co sladký její sen,
co bolest a co vráska,
co bída, hlad a sten.
Zda též tam vlhnou čela
a v mozol tvrdne dlaň?
Noc mlčí. Kolem stmělá
se táhne šírá pláň.
Ba sotva! Zářné světy
tak tiše jdou a jdou,
jak rozházené květy
když letí oblohou.
Jak jinak by moh’ vždycky
se ztratit jako dým
ten zoufalý vzkřik lidský,
jenž proráží až k nim!