Kdys na moři tu děla hřímající
chrlila smrt a zkázu, zem se chvěla.
Hořící lodi, zkrvácená těla.
Sto let už spí angličtí námořníci
na hřbitůvku svém: pomník jich se bělá
v zeleni tmavé. Bez jmen spí, jen počet
těch padlých zvíš a data by se’s dočet’
té bitvy z nápisu. A to jich sláva celá.
Již málokdy tu někdo chvíli prodlí,
jen cypřiše jak v černých kutnách mniši
je hlídají a nad nimi se modlí.
Pinie hlavou nad nimi tu kývá,
přes zídku růže, agavy k nim dýší,
a moře, och, jak moře v sny jim zpívá!