A myslím si: Ty žiješ v zemi cizí,
své vlasti dalek, města ve nádheře,
kde hled se děsí, meze jeho měře,
v němž jako v moři jedna duše mizí.
Leč ve tvoření svého chvilce ryzí,
kdy víru světa uzamknou se dvéře,
Tvá duše klesá v náruč sladkých visí
a bloudí v blahých upomínek šeře.
Jsi zase doma, a již čarodějná
Ti vzpomínka jak jaro ptáků hejna
před oko živé vidin zástup vábí,
tak jak jsi už je vídal jako dítě,
když pohádka Tě zapředla v své sítě,
když visel’s na rtech matky své či báby.